Pane náměstku, co považujete za hlavní priority v následujících čtyřech letech jako radní pro kulturu?
Máme připraveno několik velkých investičních akcí, které bych rád rozjel. Budu jmenovat alespoň dvě. Celková rekonstrukce Vinohradského divadla, která bude stát asi tři miliardy korun.
Dále je to velká přístavba Kongresového centra, což mě zajímá i proto, že mám mimo jiné také portfolio cestovního ruchu. Šlo by o přístavbu dalších kongresových ploch, čímž by se objekt zatraktivnil pro mezinárodní akce a posílila by se tak role Prahy jako centra kongresové turistiky. Tato forma turistiky má pro Prahu s její nabídkou služeb skutečně smysl.
Pardon, v jaké fázi je tedy projekt přístavby Kongresového centra?
Připravovalo se to už v minulém období, teď jsme ve fázi jednání se státem, který vlastní polovinu Kongresového centra, zda tento projekt podpoří. Ve hře jsou různé varianty, i to, že by v budoucnu Praha získala celé Kongresové centrum. Ale bez ohledu na to, je naším cílem, tuto přístavbu spustit.
Praha je už dnes mezi deseti největšími světovými centry kongresové turistiky. A ve chvíli, kdy přistavíme Kongresový palác, tak se můžeme dostat ještě výše, předběhnout i třeba Vídeň nebo Madrid a být opravdu top evropské centrum kongresové turistiky.
Kromě těchto velkých věcí samozřejmě v oblasti kultury budeme klást důraz také na drobné věci. I v době nedostatku veřejných financí bych velmi rád udržet peníze do kultury, zvláště do oblasti živé kultury. Dnes do této oblasti prostřednictvím grantů rozdělujeme 380 milionů, já budu chtít toto číslo minimálně zachovat, či lépe řečeno doufám, že se naopak podaří ho alespoň mírně navýšit. Protože živá kultura je nedílnou součástí Prahy a je třeba ji podporovat. Tady nechci dělat nějaké výrazné změny, systém byl mou předchůdkyní nastaven celkem transparentně.
A pak jsou menší jednorázové projekty, jako je například Dům tance na Praze 3, což je projekt, jaký jinde v Evropě není. Budeme to financovat z evropských peněz. Hlavní tíže v tomto ohledu nicméně bude ležet primárně na Praze 3.
Ale zmínil bych ještě jednu drobnou, ale podle mě symbolickou záležitost. A to je návrat pomníku maršála Radeckého na Malostranské náměstí. Je to mimořádně kvalitní plastika, odstraněná v roce 1918. Teď je ve vlastnictví Národního muzea. Podle mého názoru by se měla vrátit.
Rozumím správně, že by se jednalo o originál?
Jednalo by se o originál, respektive odlitek původní sochy, což není kopie. Existuje celkem 5 odlitků. Není to kopie nebo napodobenina, jako třeba v případě Mariánského sloupu. V tomto případě by se vrátil odlitek, což je z hlediska autorského práva originál.
Je to možná drobná záležitost. Ale v dnešní době, když se snažíme hledat pohled na naší historii, který není pokřiven politickými zájmy, tak si myslím, že vedle debaty o dějinách dvacátého století se musíme zaměřit i na naši minulost v rakouské monarchii. A k tomu určitě patří i osobnost maršála Radeckého, významného Čecha, který se stal jedním z nejvýznamnějších světových vojevůdců 19. století. Návrat jeho pomníku by byl určitě významnou součástí celé debaty o české minulosti.
Nepadl tady asi největší projekt, byť v tomto volebním období nebude doveden k „přestřihávání pásky“. A to je Vltavská filharmonie. Kam byste chtěl tento projekt během čtyř let dostat?
Já jsem ji nezmínil z jediného důvodu, protože v této fázi spadá projekt pod pana náměstka Petra Hlaváčka. Pro kulturu je samozřejmě mimořádně důležitý, my se budeme bavit hlavně o tom, jak bude v budoucnu provozován. Zda jej budou provozovat pražské kulturní instituce, nebo vznikne nějaký nový subjekt.
Je tu především otázka podílu státu. Jak na financování projektu, tak případně potom na správě. Je nutné si úplně na počátku říci, zda stát bude připraven spolufinancovat stavbu, nebo zda pak budou v objektu i státní instituce.
V tomto volebním období by měly proběhnout povolovací procesy, tedy získání stavebního povolení a všechna potřebná razítka. Musí být vyjasněné financování, jak ten objekt bude spravován, kdo všechno v něm bude sídlit.
Primárně by v něm určitě měl sídlit pražský orchestr FOK, ale je samozřejmě otázka, zda tam bude sídlit i Česká filharmonie. Bylo by to asi logické, ale musí se to domluvit.
Pokud financování bude na Praze, bude primárně využíván pražskými institucemi.
Vy sám máte mnohaleté zkušenosti z privátních kulturních institucí, ve kterých jste působil. Může vám to ve funkci pomoci?
Já bych jen vysvětlil, že jsem působil v privátních kulturních institucích, které ale vždy působily na neziskovém principu. I když byly soukromé, nebyly to žádné firmy. Já jsem totiž někdy měl pocit, že někteří srovnávají Nadaci Jana a Medy Mládkových s Agrofertem.
Museum Kampa negeneruje žádný zisk a já tam nikdy nepobíral žádný plat.
Nyní však z čela tohoto muzea odcházím. Činím tak preventivně, aby nebylo poškozováno tím, že v jeho čele stojí radní pro kulturu, byť si nemyslím, že bych nebyl ve střetu zájmů. A upřímně se obávám, že bych na svou práci tam neměl tolik času. Dneska to řídí profesionální tým, který to zvládne.
Slíbil jsem paní Mládkové, že budu na Muzeum Kampa dohlížet, ale následující čtyři roky to bude z trochu větší dálky.
Na druhou stranu máte pravdu, že při mém rozhodování, zda přijmu funkci radního pro kulturu hrála ta zkušenost, že jsem deset let řídil největší privátní instituci výtvarného umění v Čechách, určitě svou roli. Myslím, že dobře vím, s jakými problémy se provozovatelé těchto institucí potýkají. Nepřicházím jako politik, na kterého portfolio kultury zbylo, ale jako takový, který o něj usiloval.
A toto určitě vnímám jako výhodu.
Když se bavíme o výtvarném umění, co vidíte v Praze jako nejzajímavější projekty? V posledních letech zažíváme i boom soukromých institucí, ať je to právě Museum Kampa nebo třeba klárovská Kunsthalle…
Já jsem velmi rád, že takové projekty vznikají, že vedle veřejných institucí pražských i státních tu jsou i soukromé umělecké instituce. Jsou určitou konkurencí, i když s nimi nemohou držet krok finančně.
Když si vezmete, kolik je tu výstav, autorů, tak soukromé instituce si mohou najít své místo v této škále možností. Divák se pak může rozhodnout, kam půjde.
Třeba právě Kunsthalle pokrývá to, co jinde trochu chybí. Teď tam byla výstava německého umělce Gregora Hildebrandta. Chtějí pracovat s mezinárodním přesahem a vozit do Prahy zahraniční výtvarníky, což je skvělé.
Víte, my tu máme vynikající výtvarníky, ať je česká moderna, druhá polovina dvacátého století, současní autoři. Ale vždycky mě mrzelo, že jsme trochu uzavření do sebe a nejsme více internacionální. A důsledek bylo, že naši výtvarníci se ve světě příliš neprosazovali.
Každý, kdo do Prahy přiveze nějakého zahraničního autora, tak přispívá k tomuto průlomu.
Ještě bych chtěl říci, že to podle mě není konkurence, ale spíše „doplnění“. Zkušenost ukazuje, že je-li někde více galerií a muzeí, a je o ně divácký zájem, tak to láká zákazníky do celého oboru a těží z toho všichni.
Další věcí v oblasti kultury, která se Prahy celkem intenzivně dotýká, je natáčení zahraničních filmových produkcí a „pobídky“, které je k tomu motivují. Jak se vy jako radní pro kulturu díváte na pozici Prahy jako „velkého hollywoodského ateliéru“?
Filmové pobídky jsou primárně záležitostí státu. Z municipality si věci kolem natáčení filmů řeší především městské části, a tak by to mělo zůstat. Protože když lidé musí strpět, že jim zavřou ulici kvůli natáčení, tak by z toho ten benefit měl jít co nejblíže k nim.
Myslím si, že Praha je dnes tak atraktivní, že když se tím omezuje lidem život, tak by ta částka, co za to lidé dostanou, měla být odpovídající.
Praha je atraktivní a že by lidé z toho, že se jim natáčí pod okny měli něco mít, to jsou myslím základní principy, ze kterých bychom měli vycházet.
Přebíráte kulturu po Haně Třeštíkové. Už jste zmínil, že v oblasti grantů do živé kultury byste na ni chtěl navázat, jak je to v jiných oblastech?
Určitě chceme více investovat. Za poslední čtyři roky se zde nerozběhl žádný velký investiční projekt v kultuře. A tyto velké věci musíte dělat, abyste posouval město dále.
A pak jsou věci, ve kterých nechci bývalou radní Třeštíkovou kritizovat, ale já se na ně dívám jinak a kladu jiné důrazy.
Z nich musím určitě zmínit spor kolem Slovanské epopeje.
Ano, právě na tuto věc jsem se chtěl zeptat. Praha čelí žalobě Johna Muchy, dědice Alfonse Muchy, o zrušení vlastnického práva ke Slovanské epopeji. Ten na druhou stranu nabízí, že žalobu stáhne, pokud bude soubor děl umístěn do prostor v obchodním centru Savarin, které se má stavět u Václavského náměstí. Jak se tedy kauza vyvíjí?
Já to asi jako právník vnímám více senzitivně než moje předchůdkyně.
Je třeba si jasně říci, že Praha soud o vlastnictví Slovanské epopeje v první instanci prohrála. A ta kauza se nevyvíjí úplně dobře. A v této situaci moje předchůdkyně prostě ztratila rok, který byl soudem dán na dohodu obou stran. To nechápu.
Může se stát, že nastane krizová varianta, že i odvolací soud rozhodne v neprospěch Prahy. Našim cílem je udělat vše, aby k takové variantě nedošlo. Proto se nyní pokoušíme s rodinou Johna Muchy dohodnout.
Chceme dohodnout řešení, které primárně zajistí, že Praha o vlastnictví Slovanské epopeje nepřijde. To, jestli výsledkem jednání bude umístění do objektu vlastněného firmou Crestyl nebo jinam, to je taky velmi důležité, ale je to až bod dva.
Bod jedna je ukončit právní spory. Slovanská epopej patřila Praze, patří ji a má ji patřit, ale soud v první instanci rozhodl jinak. Já si o tom myslím své, s tím rozsudkem argumentačně nesouhlasím, ale musím mu přizpůsobit své jednání.
Pokud rodina Muchova konstatuje, že je to podmínka pro ukončení soudního sporu, tak budeme jednat se společností Crestyl. Musí být ale řečeno, že Slovanská epopej patří Praze a rodina Muchova končí v tomto směru veškeré spory a žaloby.
S tím souvisí i ta otázka, kterou jste nazval „bod dva“, a to je stavba onoho obchodního centra Savarin. I ta se dotýká kultury, do územního řízení totiž se zásadně negativním stanoviskem vstoupily orgány památkové péče...
Já bych si jako politik nikdy nedovolil zasahovat do odborného výkonu státní správy. Orgány památkové péče mají činit profesionální nepolitická rozhodnutí, která já budu vždy respektovat. Takže pokud památková správa bude rozhodovat v územním řízení o osudu jakékoliv stavby, tak já do toho zasahovat nebudu.
Já se v této kauze musím zaměřit na to, aby Praha neztratila Slovanskou epopej. V dohodě, která by k tomu byla uzavřena, samozřejmě musí být počítáno i s možností, že se tu stavbu, kam to chtějí umístit, nepodaří postavit. Ale zda se to podaří, to už není moje odpovědnost.
Co by se dělo potom?
Rodina Muchova mi verbálně přislíbila, že uzavřením dohody jsou připraveni ukončit soudní spory. Jestli následně vzniknou ty prostory v Savarinu, to už na naši dohodu nemůže mít vliv.
Řešení právního sporu o epopej nemůže být závislé na chování jednoho investora, který si třeba také může svou stavbu rozmyslet.
Takže pro mě není přijatelné, že bych zde podstupoval složitá jednání, nakonec vyjednal nějakou podobu dohody s majitelem a investorem, a pak by to bylo závislé na tom, zda si sežene všechna kulatá razítka a postaví ten objekt.
Autor: Bob Asher
