Apoteóza

Milíč z Kroměříže – kostel z nevěstince. Kazatel od krále vyprosil místo po nevěstinci Benátky, aby zde zbudoval duchovní prostor kaple a řeholního útulku. Ženy pod jeho vlivem odkládají své šperky a dávají se na pokání. Téma nalézání nového duchovního smyslu pro místo obtížené chmurnou historií je velmi muchovské. V roce 1911 Alfons Mucha začíná pracovat na Slovanské epopeji a začíná se také řešit její umístění v Praze. V témže roce se pražští restauratéři dohodli na společném podniku výstavby prostor, kde by se dalo skladovat až 20 tisíc tun ledu z ker, sesbíraných ve vltavské tůni.

Stavba ledáren v Braníku byla ve své době velmi moderní a Josef Kovařovič jí dal jemný plastický a barevný secesní dekor, který ji učinil velmi zajímavou i architektonicky. Mimořádný dojem dělala tato stavba zejména při pohledu z řeky. S rozvojem chladících technologií ale ledárny Postupně ztrácely svůj ekonomický smysl. V padesátých letech byla pro podnik poslední ranou výstavba přehrady Slapy, kvůli které přestala Vltava v Praze zamrzat.

„Již šly k ledu Branické ledárny. Mrazáky ovládly pivnice, cukrárny.“

David Vávra, architekt

Unikátní prostor s nádechem egyptské siluety tak ztratil své využití. V dalších desetiletích sloužil jako sklad všeho možného a jeho údržba byla, navzdory statutu národní památky, úplně zanedbávána. V Evropě i ve světě ověřenou formou záchrany takto cenného průmyslového dědictví je spojení nevyužitého industriálního prostoru s uměleckou expozicí. V tomto případě se navíc objevuje množství symbolických i praktických průniků. Mezi Muchovým a Kovařovičovým dílem je pouto dobové i stylové, navíc rozsáhlý a variabilní prostor „lednice“ je i podle architektů pro umělecké využití ideální.

Právě proto vzniklo i v rámci Fakulty architektury a Fakulty stavební ČVUT několik projektů, plánujících využití Ledáren jako kulturního a komunitního centra celé čtvrti, která takové centrum postrádá. Zároveň v roce 2020 došla studie Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy k závěru, že Slovanská epopej by měla být využita k oživení doposud opomíjených částí města, a Branické ledárny byly vybrány jako jedna ze dvou nejvhodnějších možností.

Pokud by se podařilo projekt Epopeje v Ledárnách zrealizovat, otevíraly by se tím dveře k dynamickému rozvoji celé čtvrti. Ta v době výstavby ledáren zažívala slavné časy, když patřila k překotně rostoucím Královským Vinohradům. Nabízí se i jeho využití k rozvoji Vltavy jako celopražské tepny. Mimořádný pohled na Ledárny z hladiny Vltavy by si bylo možné užívat například z lodi, která by spojovala množství významných výtvarných institucí na vltavských březích, až po Sovovy Mlýny. Vltava by tak spojila Muchu s Františkem Kupkou, dvě české výtvarné osobnosti, které dobyly Paříž i svět a o jejichž spojení do jedné instituce se v devadesátých letech uvažovalo. V Ledárnách by došlo k naplnění Muchovy vize spojení Slovanské epopeje pádů a následných vzkříšení s budovou a čtvrtí zašlé slávy, kterou by expozice jeho děl opět pozvedla. Dílo by se tak stalo skutečným darem Praze a Pražanům, jak umělec zamýšlel.